Velikonoční hrkání ve starém Zlíně

Velikonoční hrkání ve starém Zlíně

V roce 1946 zapsal zlínský podnikatel a novinář Eduard Malota vyprávění Antonína Červinky (* 16. března 1876), zakladatele zlínské firmy Meta. Úvodní kapitola vzpomínek zachycuje především kořeny Červinkova rodu, zejména osobnost otce – obuvnického mistra Josefa Červinky, dále popisuje dětství, studium A. Červinky a největší pozornost věnuje počátkům a rozvoji firmy bratři Červinkové a spol., která vznikla v roce 1899 převzetím otcovy živnosti. Výroba pozdější firmy Meta se soustředila na produkci různorodé obuvi (dámská obuv, dětské papuče, textilní i kožené kamaše) a obchod s kůžemi. Od 20. let 20. století se k sortimentu přidává i výroba barev, laků a jiných chemických předmětů.

Strojopis o bezmála 105 stranách je součástí osobního fondu etnografa PhDr. Karla Pekárka uloženého ve sbírkách zlínského muzea. Pro badatele o dějinách Zlína a zlínském podnikání není zcela neznámý a byl již částečně využit v některých publikovaných studiích, například V. Křečka.

Zápisy barvitě líčí nejen podobu předbaťovského Zlína, ale také obsahují popisy některých tradičních zvykoslovných aktivit. Proto jej u příležitosti letošních velikonočních svátků představme především jako etnografický pramen a podívejme se na to, jak E. Malota zachytil vzpomínky A. Červinky na obyčej společné obchůzky chlapců při velikonočním „hrčení“, které nás přenesou do období 80. let 19. století. Může nás zaujmout způsob volby „pána“ a „pokladníků“, stejně jako způsob vyplácení a druh nepeněžních odměn. Zajímavé je vymezení se Červinkovy skupinky „hrčáků-měšťanů“, tedy kluků pocházejících ze středu Zlína proti menším skupinám z jiných částí města, především těch „za vodú“, pravděpodobně z Cigánova nebo Čepkova.

Ponořme se do živě vykreslené atmosféry velikonoční obchůzky ve starém Zlíně, kterou hoši okolo A. Červinky pojímali jako smrtelně vážný úkol:

 „To však již nebyla práce. To byla jen povinnost, ale povinnost příjemná, spojená nadto s právem samostatného podnikání. Samostatného kolektiva rovných vedle rovných, rozdělených do skupin majitelů dědičných tragačů, valch a klapaček.

Není člověka z původního Zlína, který by ve svém chlapectví, nebyl býval členem tohoto vrcholného a samostatného podniku, tohoto státu ve státě a této po věky živé, bohužel dnes zakázané, chlapecké činnosti.

Ještě dnes, po desítkách let, vyvstávají před očima obrázky na volby, konané ve středu před velikonocemi a prováděné aklamací nebo lístky, ale to jen v případech sporných, kdy první spontánní projev nebyl dost silný, aby zvolil „pánem“ nejoblíbenějšího, zdravého, silného, rozvážného a nebojácného ogaru, který pak s rákoskou nebo lískovkou v ruce, vodil a řídil velmi početnou skupinu hrčáků-měšťanů, na rozdíl od malých skupinek „za vodú“, tj. z části Zlína za řekou Dřevnicí.

Stejně jako pán byli vybíráni i pokladníci – bez protekce – jenom na příslib úspěšné činnosti, jež předpokládala hbitost v nohou, úslužnost, poctivost a nebojácnost říci každému pánu nebo nepánu o příspěvek do pokladnice, které pak v sobotu po skončení tohoto podnikání rozděloval starosta neb jiný obecní radní podle zásluh zúčastněných.

V tomto kolektivu, samostatném a volném, spoluúčinkoval chlapec Červinků napřed na klapačku a pak na rodinný tragač, zděděný po starších bratrech a vydělával si poctivě a zároveň bouřlivě zaslouženou peněžitou odměnu.

Celých pět dnů – výplatu i volby v to počítaje – byly všechny jeho smysly ve střehu, soustředěném na předsevzatou, dobrovolnou povinnost, žádající bezpodmínečnou účast při hrčení neboť neúčast znamenala „čárku“, v záznamech „pána“ a tím příslušnou srážku při výplatě.

Nebylo mu zatěžko vstávat ve tři hodiny ráno, ještě za tmy, a jít třeba do nepohody, aby splnil povinnost a mohl být účasten kolektivní radostné práce, nahrazující zvony a zvonění ve zlínském kostele.

A tak společně s jinými, s vědomím důležitosti „hrčel“ a vykonával všechno, co „pán“ přikazoval. Závodil a protláčel se, aby uchytil co největší podíl, když se jako mimořádná odměna pro „hrčáky“ dávaly u Kašpárků, v panském dvoře, u Kovaříků sušené hrušky, u Tlustáků, u dolních Kašpárků sušené trnky nebo krajanky, u Čistínů perníková kolečka a radoval se, podařilo-li se mu vybojovat větší podíl.“

* foto: skupina chlapců s řehtačkami a tragáčky nedaleko domu zlínského dýmkaře Ferdinanda Pavlištíka. Chlapci sbírají drobné mince jako zaslouženou výslužku, počátek 20. stol. Fotoarchiv MJVM ve Zlíně, z osobního fondu Dr. Karla Pekárka.

Zpracoval Mgr. Ondřej Machálek, kurátor etnografie