PŘÍBĚHY Z PLOŠTINY

OD LESA K POLÍM | Historie Ploštiny odhaluje nelehký život pasekářů na Vizovicku

Kdy přesně začali hospodařit na Ploštině, není jasné. Ale jmenovali se Stružkovi a byli první, kteří se v kopcích nad Drnovicemi pustili do přeměny lesa na zemědělskou půdu. Proč právě tady už nevíme, možná pro zvláštní atmosféru toho místa, kterou návštěvník cítí i dnes, když se na chvíli zastaví.

Katastrální mapa z roku 1828 už v místě eviduje tři chalupy, které tvoří jádro osady, a koncem devatenáctého století přibyly další dvě.

Rozvoj pasekářské osady pak řadu desetiletí vypadal nadějně. „V roce 1910 měla jedenatřicet obyvatel. Tím ale dosáhla svého maxima, přes které už se nedostala,“ říká historik muzea Ondřej Machálek.

Paseky na Vizovicku vznikaly postupně od 16. století, v jeho druhé polovině už měla své paseky každá z obcí, včetně Vizovic. „Důvod byl jednoduchý, lidé už se nevešli do úrodných údolí kolem řek, proto se vydávali hledat obživu nahoru do kopců,“ vysvětluje Machálek.

Museli k tomu získat povolení vrchnosti. Vykácené dřevo pak dodávali na pily a z mýtin pracně tvořili pastviny a pole. Lesní půda se však zemědělstvím rychle vyčerpávala a výnosy proto nebyly velké.

Děti osadníků z Ploštiny možná zlákal jiný způsob života, protože obyvatel postupně ubývalo. Sčítání  z roku 1930 vykázalo třiadvacet osob. A krveprolití v dubnu roku 1945 pasekářskou historii místa ukončilo docela.

PLOŠTINA PŘED ZKÁZOU | Etnograf Chotek zaznamenal Ploštinu před zkázou, po válce už byla jiná

Dnes jsou na Ploštině domy postavené jeden vedle druhého a jednotlivé pozemky, i s dvorem a zahradou, ohraničuje plot. Těžko si tak představit, že tady stával soubor pěti dřevěných chalup, které měly „dvory otevřené, nepravidelných tvarů, kterými se příchozí dostane k vstupním dveřím vedoucím do síně i k jednotlivým hospodářským stavbám“, jak popsal etnograf Karel Chotek. Další tři stavení stála opodál, i proto později přečkala vypálení osady bez úhony. „To je jeden z charakteristických rysů pasekářského osídlení. Bývalo rozptýlené do různých shluků nebo roztroušených samot,“ upozornil historik Ondřej Machálek.

Chotek Ploštinu navštívil v létě roku 1944 a zcela jistě tak byl posledním etnografem, který ji viděl a zaznamenal v její původní podobě.

K plotům tehdy pasekáři přistupovali ryze prakticky. Ohraničili jimi prostor pro drůbež, použili je kolem záhonů se zeleninou nebo sadů. „Ploty nevyznačují soukromé vlastnictví, ale mají především ochrannou funkci tím, že zabraňují volnému pohybu dobytka a drůbeže,“ uváděl v 60. letech etnograf Josef Vařeka v článku Příspěvek k vývoji dvora na moravském Valašsku, v němž čerpal z Chotkových poznatků.

Stará Ploština lehla popelem na konci války, když zdejší obyvatele přepadly jednotky SS a gestapa, za spolupráci s partyzány vyvraždili třiadvacet mužů, jednu ženu a osadu vypálili.

V prvních dvou letech svobody tady stát nechal vystavět čtyři zděné usedlosti podle jednotného projektu. Finančně stavbu podpořila i firma Baťa a různí dárci, domy byly unifikované zvenčí i uvnitř a životu, na který byli pasekáři zvyklí, neodpovídaly. Po únoru roku 1948 pak dostali přeživší z Ploštiny do rukou rozpisy splátek.

... A FARÁŘ S KLÍČEM ODEŠEL DO POLÍ | příběh Vladimíra Růčky

Bylo mu osmadvacet let, když převzal farnost v Újezdě. Tehdy čítala zhruba tři a půl tisíce věřících a Vladimír Růčka se okamžitě pustil do práce. Místní mu důvěřovali, farnost vzkvétala, jenomže zároveň sílila moc nacistické ideologie a schylovalo se k válce. „Nejubožejší části českých dějin,“ jak později napsal Růčka ve farní kronice. Líčí v ní běžný život místních lidí během války i samotnou ploštinskou tragédii.

Už Mnichovskou dohodu lidé silně vnímali. „Zpráva o tom, že západní mocnosti nás zradily, .. zapůsobila jako hrozná bomba ve farnosti,“ uvedl.

Každodennímu životu ve válce se lidé museli přizpůsobit a Růčka nám na konkrétních situacích ukazuje, jak si poradili. Zmiňuje třeba povinné sběry druhotných surovin. V Újezdě se při jednom takovém vybraly tři kusy starých rukavic, jeden roztrhaný svetr a dvě vázanky. Dodávky obilí, mléka, vajec a masa lidé podle odhadu plnili tak na třetinu a s pokutami, které za to padaly, si poradili díky chovu drůbeže a dobytka takzvaně na černo. V utajení se dělaly i některé práce v újezdském kostele, třeba kameninový sokl. Když přišla kontrola, byli dělníci zticha a zamčení uvnitř. „V takových chvílích farář s klíčem odešel do polí,“ líčí Růčka.

Když v březnu roku 1942 došlo na zvony, zvonily hodinu a půl na rozloučenou, než musely dolů.  Veliký, Tříhodinový, Poledňáček a Umíráček, které z farnosti odvezli k roztavení, daly dohromady 1253 kilogramů materiálu. „Za zvony byla slíbena peněžitá náhrada, ale nebylo vyplaceno ani haléře,“ zmiňuje Růčka.

Píše i o šmelině s potravinami, která prý pokazila morálku lidí. Peníze ztratily hodnotu, za zboží chtěli lidé jiné zboží, jenomže na to dopláceli dělníci, kteří pracovali za mzdu. A jiným, než penězi, platit nemohli. Nebo o tom, že někteří lidé vstoupili do proněmecké organizace Vlajka a začali udávat. „Ve většině však zůstala farnost česky neotřesena,“ zhodnotil.